#43.. pouto

17. srpna 2011 v 10:54 | Mishiczqué |  Šuplík s mými hříchy a sny
Poznámka: Tohle bude dlouhé ;)) Extrémně :D

Je to přes půlrok, co jsem tu psala naposledy. Od té doby se staly věci, které jsem tady nepotřebovala psát.. potkala jsem kluka, Dana, a s tím jsem doteď.. za pár dní pětiměsíční výročí.. najednou jsem byla šťastná a spokojený.. co na tom, že mamčin manžel je debil, který mě jenom utlačuje.. byl tu Dan a to mi stačilo. Opakuji, o něm jsem tady ještě nepsala, zato o Víťovi ano.. Ach Víťa.. jak jinak než kvůli něj píšu úvodní odstravec tady.. na ofic. blogu jsem to musela vzít hopem, ale tady to ze sebe dostanu..

Jako jednou za čas, zase se naskytla příležitost udělat třídní akci.. dlouho žádná nebyla, tak jsem si říkala že pojedu.. a pak zas že ne.. je to daleko, nechce se mi, nebude tam Dan.. bude tam Víťa.. nebýt toho že se mi ozvala kamarádka, že beze mě tam nejede, asi bych se tam neobjevila, ale stalo se a najednou jsme byly v té jejich vesničce..


Lilo jako z konce, ale my měly radost, že jsme to tak v poho našly. Otevřeli nám, všichni už tam zřejmě byli. Nepřišli jen dva. Jeden měl práci a ráno brzo vstával.. a Víťa. Bydlící o pár domů dál. A já byla ráda.. Ráda, že na něj nebudu celý vyčer jenom čumět, protože.. jsme se prostě dlouho neviděli.. skoro dva měsíce..

Vůbec nevím kde začít.. je toho tolik, ale pořád je tu důležitá ta věc, že bylo najednou deset večer, já se jaksi dostala do předsíně a ve dveřích stál ON!.. Lekla jsem se, zarazila, odešla do jiné místnosti. Ani se na mě nepodíval, ale na to já byla zvyklá :)

Večer plynul, Víťa byl Víťou a mě to drásalo nervy.. chodila jsem od něj, k němu, od něj.. a zase ho vyhledávala.. nevím proč, ani jsem si to neuvědomovala, až teď to vidím.. nakonec jsem se na to vykašlala a sedla si.. a najednou seděl vedle mě a.. mluvili jsme. Snad půl hodiny jsme spolu seděli a bavili se o všem možném.. o freestyle fotbale, o vysoké, o škole, o životě, o všem.. a bylo to úžasné, měla jsem děsnou radost, že se mnou je.. zase jako kdysi, jako když jsme byli nejlepší kamarádi..

Něco málo jsme spolu i vypili.. vodku s džusem.. míchala Denča, tak tipuju tak 70 % vodky a zbytek pro zbravení teda i ten džus.. byl to hnus, ale bylo to s ním, tak jsem to hecla.. a bylo fajn, nebyla jsem opilá nebo tak, to by teprv asi byla sranda :D

Pak jsme se šli podívat po baráku na ty, co už to nedali a spali.. překvapilo mě, když chtěl ať jdu s ním, ale já byla tak šťastná, že mě zase "bere" a baví se se mnou.. šli jsme tam, sedli si.. a v tu chvíli najednou padla ta divná atmosféra, kterou prostě poznám.. sedla jsem si tak daleko od něj jak to šlo a.. mluvila.. nic jiného mě nenapadlo.. ptala jsem se jej na Prahu, kde teď byl a tak.. pořád jsme si povídali až se zeptal, jestli radši nepůjdem jinam, ať ty dva ospalce kousek od nás nerušíme.. neviděla jsem v tom problém.

Sedli jsme do hodně útulné pracovny hostitelovy matky.. byly tam i sedačky dvě a tak.. a tehdy prostě začal, na znamení, které jsem neposteřehla, začal mluvit o nás. Začal tím, že jestli se může na něco zeptat.. že by rád věděl proč jsem se s ním tehdy v prváku rozešla.. ptal se mě už tolikrát, ale odpověděla jsem mu znova.. nebyl to vztah, nestačilo mi to.. "takže jsem to posral".. řekl.. jsem upřímná a věděla jsem, že on to zvládne, tak jsem řekla, že jo, i když moje snaha snad taky mohla být v některých situacích.. mluvili jsme o tom, jak se změnil.. nelhala jsem mu, mluvili jsme o jeho chybách.. doufám, že si z toho něco vzal.. a pak, uprostřed velkého rozhovoru.. (důležitý fakt: pracovna prakticky nemá dveře, je oddělena vertikálními žaluziemi) se za žaluzkama začlo něco dít.. dva naši spolužáci tam měli vylívání si srdce, a tak podobně a my ztichli a najednou nevěděli co dělat.. čekali jsme, protože přece tam nebudou kdo ví jak dlouho.. nakonec přišel nahoru hostitel, do pracovny nakoukl a koho neviděl.. no, pak jsem zjistila že kámoška za to na mě vůbec nebyla naštvaná.. byla naštvaná, protože jsem tam byla s ním..

Během celého toho nesmí-nás-slyšet se o mě nenápadně otřel.. rukou, ramenem, dýchal mi na krk.. snažil se mě políbit.. celý večer mě jen udivoval každou další věcí co udělal.. byla jsem šíleně na rozpacích, kroutila se, uhýbala.. myslela na Dana, myslela na to, jak ráda bych porušila pravidla.. pro jednou.. a tehdy se jeho rty dostaly na mé a já zůstala.. srdce mi tlouklo, věděla jsem, že tohle bych neměla.. ale když on to byl Víťa.. můj Víťa..

No a mezitím jsme si sedli zpět a oni nás objevili.. náhodou dva mí nejlepší kamarádi, kteří o všem ví, takže když zjistili, že jsem tam s ním, tak.. domysleli si svoje, že je ruka v rukávě.. respektivě něco jiného někde jinde.. ale to nebyla pravda.

Mluvili jsme dál a on se snažil čím dál víc.. lepit se na mě, objímat mě, líbat mě.. vzpomněla jsem si na svůj slib, že až se to příště stane, zeptám se ho.. a tak jsem se zeptala... proč? proč tohle děláš?.. sklopil oči, všechno to bylo tolik emotivní.. a poklepal si na srdce.. večer se vyvíjel různě, některé věci možná v jiném pořadí než bych napsala, ale to je těžký.. celé to bylo jako ve snu.. dál jsme mluvili.. a pak chtěl jít.. jinam.. pochopila jsem proč.. chtěl TO.. ale já mu to dát nehodlala.. to už ne..

Zatáhl mě do koupelny, zamkl a vrhl se na mě.. stále jsem se vytáčela, ale pár polibků si taky dopřála.. opakuju se, ale.. byl to přece Víťa.. tehdy mi začal říkat, jak to chce.. se mnou.. nejkrásnější vzpomínku jako bychom mohli mít.. naposled.. spolu.. řekla jsem ne.. nabádal mě, ať vzpomínám na minulost.. na to, jak jsme se milovali.. na všechno mezi námi.. a já mu říkala, že to nejde, že nemůžu.. chtěl vědět proč, že prý ví, že to taky chci a na ničem jiném nezáleží.. můj kluk a jeho holka?.. prý neexistují.. jsme to jen my dva.. a měl pravdu, ale.. mi to nestačilo.. taky jsem mu to tak řekla.. tohle nestačí.. ne takhle.. je pozdě..

Nechtěl si to přiznat.. snažil se, sváděl mě, zkusil obrácenou psychologii, ale díky své přemýšlivé povaze jsem mu to všechno prohlédla.. měla jsem svůj postoj a řekla mu, že ten už nezměním.. pořád mi to nechtěl vzít.. mluvil o všech našich nejkrásnější vzpomínkách, mluvil o tom, jak úžasné to bude, mluvil o tom, že to chce udělat pro mě, snažit se co nejvíc a uspokojit mě.. ne že bych nebyla zvědavá, ale.. pořád to bylo ne.. udělala jsem rozhodnutí a toho se držela. Díky bohu za mou tvrdohlavost a neústupnost.. Říkal, že chce, abych na něj nezapomněla.. ale jako by to šlo.. řekla jsem mu, že se nemusí bát.. že máme kupu krásných vzpomínek a nikdy na něj nezapomenu..

Pak jsem navrhla, že můžeme zpátky do té pracovny.. v té koupelně to bylo takové.. divné.. :D a nepohodlné, opírat se o umyvadlo.. tak jsme šli, zase si tam sedli.. a on stále mluvil, stále vzpomínal.. na den, který jsme strávili celý spolu už po našem rozchodu a i když jsme spolu ani nemluvili.. řekl mi, že mě pořád miloval.. že mě miloval snad až někdy do třeťáku..
řekla jsem mu, že je debil.. zeptal se mě do kdy jsem ho milovala já.. odpověď byla nějak březen, duben.. prý který rok.. tento..

Sklopil hlavu do dlaní už nevím po kolikáté tu noc.. byli jsme spolu už hodiny.. opakoval, jak to posral.. jo, posral.. zeptal se jestli si vzpomínám na prvák.. jak mi u nás doma řekl, že mě miluje.. nedíval se na mě a mluvil.. že prý je to nejspíš pořád pravda.. miluju tě.. řekl..

Celý večer mi přišel jako špatný vtip.. nakonec mi zopakoval snad všechno co jsem si kdy o mém vztahu k němu pomyslela a myslela, že je jen z mé strany.. že to cítím jen já.. ale měl slovo on.. že se na něj nikdy neusměju a mu to brání se se mnou bavit.. že nechce ať si myslím, že ho nesnáším.. že pokaždé jak se na mě podívá, cítí to.. naše pouto.. pořád neskončilo.. nikdo to nepochopí.. někdy ani láska nestačí.. to my víme.. protože máme něco ještě víc..

Řekla jsem mu, že kvůli něj jsem nechtěla přijít.. nechtělo se mi.. byla jsem z něj nervózní.. řekl mi, že to kvůli mě přišel.. že to plánoval.. být se mnou, strávit se mnou noc, vytvořit nezapomenutelnou vzpomínku.. ten večer už dolů za ostatníma nešel, i když jsem to kolikrát navrhovala, že bavit se můžeme i tam.. ne, zůstali jsme spolu.. nemít Dana, asi by to byla noc mých snů.. přála jsem si v ní zůstat navždy.. všechno co říkal.. mohla bych mu nevěřit, ale když tohle si člově prostě nevymyslí.. tohle mezi námi vždycky bylo.. a jsem šťastná, že to konečně vím.. že jsem v tom nebyla sama.. že to všechno cítí taky..

Donesli jsme deku, položili ji tam na zem a lehli si.. chytli se za ruce a mlčeli.. jen byli v té chvíli.. a to byl ten moment, kdy jsem se rozhodla říct mu to, co mu patřilo.. to, co jsem Danovi po pěti měsícíh neřekla jsem chtěla jemu říct po pár hodinách.. protože jsem to tak vždycky chtěla.. on měl být ten první.. to jsem věděla vždycky.. chtěla jsem mu říct miluji tě a udělala bych to, kdyby.. kdyby jeho dech nezačal být pravidelný a on unavený neusnul.. tu noc už oči neotevřel.. lehce jsem ho probudila, aby věděl, že jdu na chvíli dolů.. byly tři hodiny ráno.. nebo tak nějak.. ale mě se spát nechtělo..

Sešla jsem dolů a.. všichni na mě koukali. Všichni měli za to, že jsme spolu spali. Všichni věděli, že jsme oba zadaní, ale co z toho, že.. nehodlala jsem nic vysvětlovat. Šla jsem za kamarádkou a viděla na ní, jak je naštvaná.. že se to stalo zas.. byla jízlivá na to, že Víťa spí.. se tak unavil jo?!.. poprosila jsem ji, ať jde se mnou stranou.. že jí to vysvětlím.. a většinu večera jí řekla.. nechápala, že se to nestalo.. zdálo se jí to jako hotová věc, ale.. já odolala :) přišel za mnou i ten kamarád.. prý jestli toho nelituju.. řekla jsem mu, že není čeho.. ten taky nechápal, ale blahopřál mi.. jenže já to přece slíbila..

A z lítosti nad ním jsem to taky nechtěla, i když mě to ani moc nenapadlo.. já to prožívala s ním.. všechny vzpomínky, všechny jeho slzy.. ano, dokonce i plakal.. a já s ním..

Když jsem dole vyřídila, co jsem chtěla, šla jsem zpět nahoru.. za ním.. lehla si, chytla ho za ruku a byla s ním až do rána.. když se vzbudil, byl na sebe naštvaný, že usnul.. mě to sice mrzelo, ale budit jsem ho přece jen nechtěla.. pak už jsme spolu nemluvili.. s Denčou jsme uklidily, vzaly si věci a odjely..

Cestou domů jsem poslouchala písničky a pořád to všechno měla v hlavě.. na zastávce autobusu už úplně domů jsem začala brečet.. je to ironie.. proč s tím vším musel tak čekat.. už je pozdě.. jak jsem řekla.. je pozdě.. na všechno..

Chtěl, ať je to naposled.. chtěl, ať si to prožijeme, a pak jsme kamarádi.. třeba zase nejlepší.. bavit se, chodit ven.. jak krásná je to představa.. takže jsem přišla domů a čekala.. jestli se ozve nebo něco, ale není ten typ.. a nechtěla jsem ať to skončí jako vždy, tak jsem mu napsala já.. že jestli by o to stál, moc bych s ním chtěla být kamarádka.. a čekala.. chtěla jsem čekat do noci, protože jsem věděla, že odpoví, ale byla jsem po tom všem až moc unavená.. ať se snažím jakkoliv, pořád tu není všechno.. jo, k nevíře...

A tak jsem dnes ráno vstala a přečetla si co mi napsal.. že o to stojí, že jsme vždycky byli kamarádi.. nemyslel to doslova, jen to, že jsme si vždycky byli blízcí.. že si to všechno uvědomil a že se opravdu zachoval jako blbec.. že se omlouvá..

Pochopila jsem, že to bere zpět a to mu napsala.. že je to v pořádku a že jsem moc ráda, že budeme kamarádi.. že mi chyběl.. Pořád mi chybí.
_________________________________________________________

Tohle je konec.. nevím co víc bych tu mohla napsat.. tohle je to důležité.. teď snad hodit sem nějakou písničku, ale.. je jich tolik co jich poslouchám.. protože při nich myslím na něj.. ale jen jedna mě včera rozplakala.. tak tu dám ji.. a odkaz na překlad.. četla jsem ho zároveň s písničkou, protože mě nikdy nezajímal.. ta píseň pro mě získala větší hodnotu než kdy dřív..


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Blackness Blackness | Web | 23. srpna 2011 v 20:44 | Reagovat

Jo... přesně tomuhle jsem nikdy nevěřila, že existuje takováhle láska. Je to teda fakt pozdě... a tak vůbec máš DANA, ale myslim si, že to pro tebe bylo něco jako konečný odepnutí... teď už jenom kamarádi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama